Posttraumatická stresová porucha, nazývána také jako PTSD, je závažné psychické onemocnění, které vzniká v důsledku extrémně stresující či traumatizující události. Nerozvíjí se jen u přímých obětí události, ale i u jejích svědků. U někoho se rozvije „jednoduchá“ forma, u někoho komplexní.

Průběh PTSD bývá různý. Někdy se příznaky objeví ihned, jindy s odstupem několika týdnů nebo i měsíců po události. Pokud není zahájena léčba, příznaky přetrvávají roky, mohou být i celoživotní. Úspěšná léčba zahrnuje nejčastěji psychoterapii, často je doporučována KBT. Ta lze podpořit farmakoterapií.

Lidé s PTSD se stejně jako mnozí další s duševními obtížemi musí potýkat s předsudky a stigmatizací. To vede k pocitům viny, studu, sociální izolaci či neochotě vyhledat odbornou pomoc. Předsudky přitom často plynou z nezkušenosti a neznalosti. Je tedy důležité o tématech spojených s duševním zdravím mluvit.

Komplexní trauma a komplexní PTSD jsou pojmy, které se objevují mezi laiky i odborníky. Zatímco „jednoduché” trauma se obvykle vztahuje k jedné události (nebo několika událostem probíhajícím v omezeném čase), jako komplexní trauma se označuje stav, kdy byl člověk vystaven traumatizujícím situacím dlouhodobě a opakovaně. Může jít například o dlouhodobě trvající sexuální zneužívání, domácí násilí, život v nepřátelském prostředí s vysokou mírou kriminality, válečné konflikty.

Komplexní PTSD je také definována tím, že kromě již uvedených příznaků PTSD má další charakteristické příznaky. Jedná se o zhoršenou regulaci emocí, vedoucí ke kolísání nálady a také k impulzivnímu chování. Vyskytují se potíže s identitou, náhledem na vlastní potřeby, pacient se cítí méněcenný, neschopný. Dalším příznakem jsou potíže v navazování a udržování vztahů.

Velmi podobné příznaky mají i jiné psychiatrické poruchy. Předmětem odborných diskusí je překryv příznaků mezi PTSD, komplexní PTSD a hraniční poruchou osobnosti. Zejména komplexní PTSD a hraniční porucha osobnosti se v příznacích významně překrývají, anebo se vyskytují často společně.

V praxi nemusí být striktní rozlišení konkrétních diagnóz stěžejní. Důležitější je dostupnost adekvátní péče, která může klientovi pomoct. I v tomto ohledu se odborný pohled na komplexní PTSD bude ještě v budoucnu rozvíjet.

Průběh PTSD se může lišit v závislosti na okolnostech traumatické události, individuální kapacitě pacienta, reakci okolí a dostupnosti podpory. Porucha se obvykle rozvíjí v několika fázích.

Jedná se o akutní reakci na traumatickou událost. Přichází bezprostředně v reakci na trauma. Nejde ještě o rozvoj posttraumatické poruchy, výrazná reakce na ohrožující událost se diagnostikuje jako samostatná duševní porucha – akutní stresová reakce. Může být přítomna výrazná úzkost spojená s tělesnými příznaky, pocity odpojení od reality, zvýšená dráždivost, ale také naopak i nápadně zpomalené myšlení, nebo až zmatenost. Tato fáze může trvat několik dní.

Po prvotní reakci na stres se často vyskytuje fáze latence. Akutní příznaky odezní, člověk se zdánlivě dostává do normálního stavu. Tato fáze může být různě dlouhá, obvykle ale trvá maximálně 6 měsíců.

V další fázi se rozvíjí typické příznaky PTSD tak, jak byly popsány v předchozím článku. Objevují se vtíravé vzpomínky, noční můry, pacient se vyhýbá podnětům spojeným s traumatizující událostí. Příznaky se mohou v čase měnit. U někoho se postupně zhoršují, u jiných kolísají.

Porucha může přejít do chronické fáze. Potíže přetrvávají a výrazně narušují pacientovy vztahy, schopnost vykonávat zaměstnání, limitují ho v trávení volného času. Ne všichni pacienti se do chronické fáze dostanou, předpokládá se, že velká míra pacientů se zotaví. Na druhou stranu jsou lidé, u kterých potíže dlouhodobě přetrvávají a onemocnění tak může mít celoživotní průběh.

Poslední fází je zotavení. Příznaky postupně slábnou a člověk dostává příznaky pod kontrolu, zvládá opět fungovat v životních rolích. Trauma se začlení do životní zkušenosti, postupně se mozek i tělo učí nepřikládat mu takový význam ve smyslu pocitů ohrožení. Někdy může dokonce dojít k tzv. posttraumatickému růstu, kdy má prožití traumatu pozitivní důsledky na to, jak člověk vnímá sám sebe, své okolí a je katalyzátorem pozitivních změn.

Léčba obvykle zahrnuje více modalit. Na prvním místě je obvykle doporučována psychoterapeutická léčba, léky mají podpůrnou roli. Užívání medikace může být užitečné, pokud psychoterapie není dostupná. Nebo v případech, kdy trpí pacient výraznými depresivními příznaky, poruchami spánku, nebo jinými potížemi, kvůli kterým není schopen se psychoterapie účastnit.

V takových případech se nejčastěji užívají antidepresiva ze skupiny SSRI (inhibitorů zpětného vychytávání serotoninu), případně jiná antidepresiva, nebo i léky jiných skupin (například antipsychotika, nebo léky působící na vegetativní nervový systém).

Metodou první volby je psychoterapie zaměřená na trauma. Výzkumná data ukázala efektivitu kognitivně behaviorální terapie (KBT), terapie s prodlouženou expozicí a EMDR (terapie založená na očních pohybech).

Kognitivně behaviorální terapie je založená na tom, že terapeut pacientovi pomáhá bojovat s negativními přesvědčeními, které se po prožití traumatu objevují. Pacient například zpracovává nepřiměřený pocit viny, nebo nadměrný strach. Součástí je také změna chování, zejména omezení vyhýbání se a jiných neúčinných, nebo škodlivých strategií v chování, které pacient používá.

Může se například postupně vystavovat situacím, které jsou mu nepříjemné (byť už nejsou ohrožující). Tomuto procesu říkáme expoziční terapie. Dále může pacient pracovat na zlepšení svých vztahů, omezení sociální izolace. Cílem je smíření se s traumatem – přijetí, že traumatickou událost nelze změnit, ale zároveň uvědomění, že nemusí život člověka ovládat v takové míře.

Terapie založená na prodloužené expozici je také součástí kognitivně behaviorální terapie a využívá se současně s jinými technikami. Cílem je zmírnit dopad traumatu na prožívání člověka. V podstatě se jedná o to, že terapeut s pacientem opakovaně traumatickou událost probírá a cíleně a kontrolovaně vyvolává představu traumatické události.

Pacient se tedy opakovaně dostává k nepříjemným vzpomínkám, postupně se pod vedením terapeuta učí ovládat negativní emoce, které s nimi přichází. Představa traumatické události ztrácí emoční náboj a příznaky PTSD se zmírňují. Terapie může také probíhat písemnou formou, může obsahovat návštěvy míst, kde k traumatu došlo. Jako alternativa expozice se někdy používá tzv. reskripce v imaginaci, která může být pacientem lépe tolerována.

EMDR je zkratka pro „Desenzitizaci a reprocessing" pomocí očních pohybů”, používá se také jako součást komplexní terapie. Probíhá tak, že terapeut s pacientem probírá traumatizující události a zároveň ho instruuje k rychlým pohybům očima do stran. Tato terapie prokázala účinnost a zdá se, že zrakové podněty pomáhají se zpracováním emočních a myšlenkových procesů.

Na druhou stranu je fakt, že nejdůležitější je probírání traumatické události a získání emočního odstupu, což je součástí všech uvedených terapií. Podobným způsobem pracují i jiné terapeutické směry, ale nejpřesvědčivější vědecké důkazy mají uvedené psychoterapeutické metody.

Velmi důležité je zhodnocení a léčba dalších poruch, které se společně s PTSD mohou vyskytovat. Jak už bylo uvedeno, někdy může být vhodné užívání léků. V případě, že se u pacienta rozvinula závislost na alkoholu, nebo drogách, tyto potíže musí být léčeny samostatně. Obvykle totiž průběh PTSD zhoršují a mají výrazný negativní efekt na život pacienta.

Pokud je přítomna porucha osobnosti (nejčastěji hraniční porucha osobnosti), je doporučeno kombinovat léčbu PTSD se specifickými psychoterapeutickými metodami zaměřenými na tuto poruchu. Přístup musí být komplexnější.

Pokud jsou přítomny sebevražedné myšlenky, obvykle se s léčbou zmírňují, ale také mohou vyžadovat specifický přístup. V některých případech může být nutná léčba za hospitalizace.

Stigmatizace jakéhokoli duševního onemocnění představuje pro léčbu velkou výzvu. Může vést až k diskriminaci v domácnosti, na pracovišti nebo i u lékaře v rámci zdravotní péče. Stigmatizující postoj a obavy z něj vedou často lidi s psychickými problémy k časovým prodlevám při vyhledání odborné pomoci.

Mnoho lidí má strach z předsudků. Osoby s duševním onemocněním jim musí čelit častěji než osoby nemocné fyzicky. Očekávání negativních reakcí může vést k značnému omezení sociálního kontaktu, a to včetně přetrhání rodinných vazeb. Pramení to z obav, že i blízké okolí by mohlo být stigmatizováno.

Problémem je přitom nedostatečná osobní zkušenost s lidmi trpícími duševním onemocněním. Průzkumy ukazují, že právě osobní zkušenost může snížit stigmatizující postoje. Velkou roli hraje mediální pokrytí tématu, hlavně způsob informování. V důsledku toho se lidé stydí vyhledat pomoc a svěřit se s obtížemi.

Ženy mají během svého života větší šanci na rozvinutí PTSD. Vliv pohlaví na míru stigmatizace ale zůstává nejasný. Některé symptomy bývají častěji spojovány s určitým pohlavím. Externí poruchy, například závislost na alkoholu, je mnohem častěji dávána do souvislosti s muži. Naopak interní poruchy, například deprese, se ženami. Zdá se, že pokud ve spojitosti s PTSD trpí člověk příznaky atypickými pro jeho pohlaví, je méně stigmatizován. A to z důvodu, že je duševní problém patrný.

Současný výzkum také naznačuje, že míra stigmatizace je spojena s typem prožitých událostí, které PTSD vyvolaly. Například znásilnění a následné rozvinutí PTSD se pojí s nižší stigmatizací. Jde ale o hodnocení vnímané stigmatizace. Která se zároveň velmi liší od míry osobní stigmatizace nebo vyvolané sociální distance.

Mindwell nabízí systematické řešení deprese, úzkosti, syndromu vyhoření nebo nedostatečné sebedůvěry. Díky unikátní asynchronní péči v České republice je odborná péče o duševní zdraví dostupná bez čekání na termín, z pohodlí domova a s důrazem na soukromí.

Ačkoli zatím Mindwell nenabízí terapeutické programy zaměřené přímo na PTSD a zpracování traumatických zážitků, programy deprese a úzkost mohou pomoci s depresivními a úzkostnými příznaky PTSD.

• Bisson JI, Cosgrove S, Lewis C, Robert NP. Post-traumatic stress disorder. BMJ. 2015 Nov 26;351
• Kessler RC, Sonnega A, Bromet E, Hughes M, Nelson CB. Posttraumatic stress disorder in the National Comorbidity Survey. Arch Gen Psychiatry. 1995 Dec;52(12):1048-60.
• Steinert C, Hofmann M, Leichsenring F, Kruse J. The course of PTSD in naturalistic long-term studies: high variability of outcomes. A systematic review. Nord J Psychiatry. 2015;69(7):483-96.
• Kessler R C & col. How well can post-traumatic stress disorder be predicted from pre-trauma risk factors? An exploratory study in the WHO World Mental Health Surveys. World Psychiatry. 2014 Oct;13(3):265-274.
• Stein MB, Norman S. "Posttraumatic stress disorder in adults: Psychotherapy and psychosocial interventions" UpToDate, 28 March 2024.
• Jitender Sareen, MD, FRCPC. "Posttraumatic stress disorder in adults: Psychotherapy and psychosocial interventions" UpToDate, 28 March 2024.