Obsedantně-kompulzivní porucha (OCD) je porucha, při níž se u lidí vyskytují opakující se a neodbytné vtíravé myšlenky, představy nebo pocity (obsese). Aby se těchto myšlenek zbavili, cítí se být nuceni něco opakovaně dělat (kompulze).

Znepokojivé myšlenky nebo opakující se chování má i mnoho lidí bez OCD. Mohou být přítomny například jako příznak jiných úzkostných poruch, či fobií, nebo i bez vazby na duševní poruchu. V těchto případech ale obvykle nenarušují výrazně každodenní život. U lidí s OCD jsou myšlenky trvalé, vtíravé a nutkavé chování přetrvávající a rigidní. Neprovádění kompulzivního chování běžně způsobuje velké utrpení, často spojené s konkrétním strachem z hrozivých následků (pro sebe nebo své blízké), pokud chování nebude dokončeno. Diagnóza OCD vyžaduje přítomnost obsedantních myšlenek nebo kompulzí, které jsou časově náročné (zabírají více než jednu hodinu denně), způsobují značné potíže a narušují pracovní nebo sociální fungování.

OCD každoročně trpí mezi 1–2 % populace a celoživotní riziko pro rozvoj OCD se odhaduje na 2,5 %. Až u poloviny pacientů se OCD rozvíjí už v dětství, či adolescenci, a to zejména u chlapců. V dospělém věku jsou naopak ženy postiženy o něco častěji než muži. Obsedantně kompulzivní příznaky v mírnější podobě mohou ale být v populaci mnohem častější.

Obsedantně-kompulzivní porucha obvykle zahrnuje jak obsese, tak kompulze. Je však také možné mít pouze příznaky obsese nebo pouze příznaky kompulze. Jedinec s OCD si obvykle je vědom, že jeho obsese a kompulze jsou iracionální, i když míra náhledu na tuto skutečnost se může lišit. Zabírají však spoustu času, snižují kvalitu života a překážejí v každodenní rutině a povinnostech.

Obsese jsou opakující se myšlenky, nutkání nebo představy, které jsou vtíravé, nechtěné. Jsou spojeny s nepříjemnými pocity strachu, úzkosti, nebo znechucení. Mezi nejčastější obsese patří:

• strach z bakterií nebo kontaminace
• obava, že svým chováním způsobím katastrofu (například pokud zapomenu před odchodem z domu zkontrolovat okna)
• strach ze ztráty kontroly nad svým chováním, nebo vtíravé agresivní myšlenky vůči sobě, nebo druhým
• nadměrná touha po symetrii, přesnosti, nebo pořádku
• nežádoucí nebo zakázané myšlenky týkající se sexu, náboženství nebo násilí

Kompulze je nutkavé chování, ke kterému člověk cítí silné puzení. Často je propojené s obsesemi, ale ve zveličené formě (např. nutkání k mytí rukou padesátkrát denně). Propojení také někdy může být přehnané, absurdní, podobá se pověrám (např. nutkání dotknout se určité barvy, nebo předmětu, abych odvrátil katastrofu, která by se mohla stát příbuznému, který není přítomný). Mezi nejčastější kompulze patří:

• nadměrné mytí rukou, očista a uklízení
• uspořádání předmětů určitým a přesným způsobem
• opakovaná kontrola věcí, například zda jsou dveře zamčené nebo trouba vypnutá
• nutkavé počítání
• provádění rituálů (např. jako u pověrčivých lidí zaklepání na dřevo); může jít také o myšlenkové rituály (např. odříkávání si formule či modlitby, přehrávání si událostí v paměti)

Ne všechny opakované myšlenky jsou obsese, a ne všechny rituály nebo návyky jsou kompulze. Obecně však lidé s OCD:

• nedokážou ovládat své obsese nebo kompulze, i když vědí, že jsou nadměrné a iracionální
• tráví svými obsesemi nebo kompulzemi více než 1 hodinu denně
• nemají ze svých kompulzí potěšení, ale mohou pociťovat dočasnou úlevu od své úzkosti
• zažívají kvůli těmto myšlenkám nebo chování významné problémy v každodenním životě

OCD se často vyskytuje souběžně s dalšími potíži. Tyto příznaky či stavy mohou vyžadovat samostatnou léčbu, nebo při léčbě musí být zohledněny.

• Vyhýbání se: Někteří pacienti se snaží vyhýbat se situacím, nebo místům, které obsese spouští. V závažných případech může toto chování vést až k sociální izolaci a narušení fungování v běžném životě. Izolace může pak dále přispívat k zhoršování psychického stavu

• Myšlenkové ruminace: Jedná se o stav, kdy se pacient nadměrně zabývá neproduktivními myšlenkami, přemítá nad nimi. Jde o nutkavé přemýšlení, kdy myšlenky samotné nejsou užitečné, ale je obtížné tuto aktivitu přerušit. Tento stav se může vyskytovat i u jiných poruch, nejčastěji pomůže odvedení pozornosti k jiné aktivitě.

• Sebevražedné myšlenky: U pacientů s OCD se sebevražedné myšlenky vyskytují v častější míře, než u lidí bez psychických potíží. Mohou také svědčit o přidružené depresi, nebo o pocitech beznaděje.

• Agresivní myšlenky: U určitých typů OCD se vyskytují agresivní myšlenky, které jsou však pacientovi nepříjemné a vzbuzují v něm obavu, že by se agresivně doopravdy mohl zachovat. Pacienti s těmito myšlenkami ale nevykazují vyšší míru agresivity, naopak, snaží se těmto myšlenkám bránit a riziko agresivity tak u nich je spíše nižší.

• Ujišťování se u blízkých a jejich zapojení do provádění kompulzí: Pokud jsou obedantně kompulzivní příznaky výrazné, pacient někdy vyžaduje od blízkých pomoc. Může docházet k tomu, že se opakovaně ujišťuje, nebo od blízkých požaduje, aby s ním spolupracovali na provádění kompulzí (například čištění, uklízení). Blízcí se pak dostávají do velmi složité situace – pokud nevyhoví, mají pocit, že zvyšují utrpení pacienta, nebo dochází k hádkám. Pokud vyhoví, často tak dochází k udržování příznaků a z dlouhodobého hlediska se příznaky OCD postupně zhoršují.

• Úzkosti: Obsedantně kompulzivní porucha je spojená s úzkostí jako takovou, ale mnoho pacientů také trpí dalšími úzkostnými poruchami. Velmi často se může jednat o panickou poruchu, když pacient pociťuje epizody velmi silné úzkosti s tělesnými příznaky, jako je třes, bušení srdce, pocit dušnosti, či zažívací potíže. Jindy se může jednat o generalizovanou úzkostnou poruchu, sociální fobii, nebo specifické fobie. Mohou se objevovat také pocity depersonalizace a derealizace.

• Deprese: U pacientů s OCD se také častěji vyskytují poruchy nálady, zejména deprese. Jedná se o stav, který je charakteristický pocity smutku, beznaděje a ztrátou zájmu o věci, které člověka dříve bavily.

• Poruchy příjmu potravy: Bývají s OCD také spojeny, pravděpodobně mají v některých případech i společný základ v genetické predispozici, aspoň v případě mentální anorexie. Jsou charakterizovány abnormálním vztahem k jídlu, který se často projevuje nutkavými myšlenkami na jídlo a způsobuje změnu stravovacích návyků a chování.

• Poruchy s tiky: Jedná se o poruchy na pomezí psychiatrie a neurologie, které se častěji vyskytují u pacientů s OCD. Mezi nejvýznamnější poruchy z této kategorie patří Tourettoův syndrom, ale může se jednat i o jiné funkční motorické poruchy.

Obsedantně kompulzivní porucha nemá jednu jasnou příčinu, spíše se jedná o komplexní souhru více faktorů. Na základě současných poznatků vychází jako významné tyto faktory:

Obsedantně kompulzivní porucha často vzniká poměrně časně v průběhu života. Není neobvyklé, že obsedantně kompulzivní příznaky se poprvé objeví už v dětství či adolescenci. Často jsou ale nerozpoznány, a tak odstup mezi prvními známkami poruchy a diagnózou bývá často několik let.

Příznaky OCD můžeme rozdělit do několika fází, či stádií. Tyto stádia ale obvykle u rozvinuté poruchy probíhají ve velmi rychlém sledu – může být obtížné je v reálném čase odlišit, ale pomáhají nám pochopit, co se s pacientem trpícím OCD děje. Pochopení toho, jak jednotlivé prvky na sebe navazují je stěžejní pro vhodný terapeutický přístup.

• Obsedantní myšlenky: Jako první se objevují vtíravé myšlenky. Jedná se o nepříjemné myšlenky, nebo představy, které se opakovaně objevují, navzdory tomu, že se jim pacient brání. Obsah myšlenek se liší podle typu OCD, mezi nejčastější patří obavy ze znečištění, nebo nemoci.

• Úzkost: Na tyto nepříjemné myšlenky pacient reaguje zvýšenou úzkostí, která se stupňuje a často dosahuje velmi vysoké úrovně.

• Kompulzivní chování: Kompulzivní, tedy nutkavé chování je reakcí na úzkost, je to pokus o zklidnění se. Pacient vykoná kompulzi, což vede ke zmírnění úzkosti. Mezi nejčastější kompulze patří očišťování, například mytí rukou. Je nutno zmínit, že kompulze mohou mít i charakter myšlenkových rituálů, nemusí se vždy jednat o chování, které by bylo zevně pozorovatelné. Lze si je představit například tak, že pacient v duchu počítá, nebo si odříkává nějakou zklidňující formuli.

• Dočasná úleva: Po provedení kompulze obvykle přichází zklidnění. Pocit zklidnění zpevní kompulzivní chování, mozek se tak učí jednoduchý vzorec – “když udělám kompulzi, budu se cítit lépe”. Bohužel tento stav obvykle dlouho nevydrží a opět se začnou objevovat obsese. A celý kruh začíná od znova.

Při závažné OCD pak někdy jednotlivá stadia téměř splývají a pacient tráví prováděním kompulzí většinu dne, což ovlivňuje mnohokrát i spánek, osobní hygienu a vztahy s lidmi. Pro léčbu obsedantně kompulzivní poruchy je nutné si uvědomit, že tento bludných kruh sestávající z jednotlivých stádií je potřeba nějakým způsobem přerušit.

Rozhodnutí o léčbě obsedantně kompulzivní poruchy záleží na závažnosti příznaků. Průběh obsedantně kompulzivní poruchy je často kolísavý a řada pacientů mírné příznaky zvládá i bez léčby. Obvykle se u lidí trpících OCD střídají období zhoršení příznaků a období, kdy potíže nejsou tak zatěžující. Zhoršení může být vázáno na stres, ale i na nedostatek denních aktivit a sociální izolaci. Samozřejmě existují i případy, kdy příznaky v závažné formě přetrvávají dlouhodobě.

Léky, které jsou nejčastěji používány u obsedantně kompulzivní poruchy patří do kategorie SSRI (Inhibitory zpětného vychytávání serotoninu). Předepisuje je obvykle psychiatr, který také hodnotí jejich účinnost a úpravy dávkování. Obecně se u obsedantně kompulzivní poruchy doporučuje užívat vyšší dávky léků a podávat je po delší dobu, než je tomu u jiných úzkostných poruch a deprese.

Na účinek léků se může čekat i tři měsíce, pacient se proto mnohdy musí obrnit trpělivostí. Kromě léků ze skupiny SSRI se používá i antidepresivum klomipramin. Tyto léky se v závažnějších případech často kombinují s nižšími dávkami antipsychotik, jako je například risperidon. V případě, že jsou potíže pacienta velmi závažné, nasazení léků bývá nutné – i když někdy příznaky neodstraní zcela, umožní pacientovi, aby vůbec zahájil psychoterapii.

Základ psychoterapeutického přístupu leží v narušení bludného kruhu obsesí a kompulzí. Nejefektivnější metodou je metoda kognitivně behaviorální terapie, tzv. expozice se zábranou kompulze. Jedná se o to, že se pacient vystaví nepříjemným obsesím a s nimi spojenou úzkostí, ale neprovede kompulzi. Silná úzkost nějakou dobu přetrvává, ale postupně se pozvolna zmírňuje. Obsese pak nepřichází tak často a úzkost se z dlouhodobého hlediska snižuje.

Tato léčba ze začátku vyžaduje jistou míru odhodlání a často také podporu terapeuta, který je schopen s pacientem individuálně plánovat expozice s postupně se zvyšující náročností. U těžších poruch je často expozice potřeba provádět pod vedením terapeuta denně, proto je vhodné zahájit léčbu za hospitalizace na psychoterapeutickém oddělení. Někdy ale pacientovi stačí jen poučení a je pak schopen kompulzivní chování omezit poměrně dobře i sám.

Dále psychoterapie obvykle zahrnuje práci s vlastními přesvědčeními, testováním platnosti vlastních myšlenek, odstraňováním udržovacích faktorů. Mnohdy je také nutné zaměřit se na komunikaci a vztahy pacienta. Správná psychoterapie obvykle kombinuje všechny tyto prvky, ale na rozdíl od terapie jiných poruch je u jakékoliv léčby OCD vždy nutné zařadit právě prvky vycházející z KBT, jako je právě expozice se zábranou kompulze.

Různé typy OCD také reagují na léčbu jinak. Nejobvyklejší obsese týkající se znečištění a mytí obvykle reagují na psychoterapeutickou léčbu poměrně dobře. V případech, kdy jsou přítomny spletité a obtížně definovatelné obsedantní myšlenky, ruminace a myšlenkové kompulze, je obvykle léčba náročnější, vyžaduje více zkušeností terapeuta a často i kombinaci s užíváním medikace.

KBT terapie byla v mnoha studiích prokázána jako velmi účinná nejen při řešení OCD, ale i dalších duševních potíží, jako jsou:

Je důležité zdůraznit, že pokroky v KBT byly dosaženy i na základě výzkumu klinické praxe. KBT je přístup, pro který existuje dostatek vědeckých důkazů, které ukazují, že vyvinuté metody skutečně vedou ke změně. Tímto způsobem se KBT liší od mnoha jiných forem psychoterapie.

KBT vychází z principu, že duševní potíže jsou zčásti založeny na chybném nebo neprospěšném způsobu myšlení a naučených vzorcích chování. Je možné se naučit lepším a efektivnějším způsobům, jak se vyrovnat duševními potíži, a tím zmírnit příznaky a zlepšit kvalitu svého života. Léčba KBT obvykle zahrnuje snahu o změnu vzorců myšlení. Tyto strategie mohou zahrnovat např:

KBT klade důraz na to, aby se jedinec naučil být sám sobě terapeutem. Prostřednictvím cvičení v rámci sezení i "domácích úkolů" mimo sezení si klient pomáhá rozvíjet dovednosti, díky nimž se může naučit měnit své vlastní myšlení, emoce a chování.

Mindwell nabízí systematické řešení jak se dostat z deprese, úzkosti nebo syndromu vyhoření. Díky unikátní asynchronní péči v České republice je odborná péče o duševní zdraví dostupná bez čekání na termín, z pohodlí domova a s důrazem na soukromí. Programy jsou založeny na principech kognitivně-behaviorální terapie (KBT).

• NIMH (2024) Obsessive-Compulsive Disorder. National Institute of Mental Health
• Mayo Clinic (2023) Obsessive-compulsive disorder (OCD). Mayo Clinic
• IOCDF (2024) About OCD. International OCD Foundation
• Y. Sasson, J. Zohar, M. Chopra, M. Lustig, I- Iancu, T. Hendler (1997) Epidemiology of obsessive-compulsive disorder: a world view. National Library of Medicine
• NHS (2023) Symptoms - Obsessive compulsive disorder (OCD). NHS
• B. Dell'Osso, B. Benatti, M. Buoli, A. C. Altamura, D. Marazziti a další (2013) The influence of age at onset and duration of illness on long-term outcome in patients with obsessive-compulsive disorder: a report from the International College of Obsessive Compulsive Spectrum Disorders (ICOCS). National Library of Medicine
• P. M. A. Richter, R. T. Ramos (2018) Obsessive-Compulsive Disorder. National Library of Medicine
• T. Pittenger (2023) Obsessive-compulsive disorder in adults: Epidemiology, clinical features, and diagnosis. UpToDate