Stalo se vám někdy, že jste se obávali prohlídky u lékaře, pracovního pohovoru nebo úplné maličkosti?

Potýkat se s pocity úzkosti v takových chvílích může být zcela běžné. Každý člověk je zná a někdy zažívá. Příznaky úzkosti můžou být tělesné(bušení srdce, třes) i psychické.

V momentě, kdy se cítíme úzkostlivě, zvyšuje se frekvence dýchání a srdeční tep, čímž se soustřeďuje průtok krve do mozku tam, kde ho potřebujeme. Fyzická reakce těla nás připravuje na to, že budeme čelit intenzivní situaci. Pro tuto tělesnou reakci se používá i název “boj nebo útěk” (fight or flight). Pokud je stav úzkosti nadměrný, přetrvávající nebo opakující se, může mít špatný vliv na naše fyzické i duševní zdraví.

Úzkost je psychický stav, který často provází pocity napětí, neklidu a obav. Je to reakce na situace, které vnímáme jako ohrožující, nebo představy o budoucích událostech, které může jedinec pociťovat v myšlenkách i chování.

O úzkostné poruše mluvíme, když se úzkost nebo strach objevují příliš často a trvají příliš dlouho. Když je jejich intenzita vzhledem k situaci, která je spustila, příliš velká, nebo když se objevují v nepřiměřených situacích. V těchto případech obvykle negativně ovlivňují život jedince.

Úzkost jako jedna ze základních emocí má svou funkci pro normální fungování. Přiměřená úzkost nám pomáhá rozeznat a připravit se na nebezpečné situace. V minulosti našim předkům pravděpodobně vyšší míra úzkosti umožňovala lépe přežít. I proto má zřejmě dnes řada lidí tendenci úzkost více prožívat.

Udává se, že až jedna třetina lidí alespoň jednou za život trpí úzkostnou poruchou, tedy stavem, kdy je úzkost nepřiměřeně silná, nebo se vyskytuje i v situacích, kdy neplní svůj význam a neměla by se tedy vyskytovat. Jiné zdroje v závislosti na metodě sběru dat udávají výskyt úzkostné poruchy u zhruba 10-15% populace.

Úzkost má typické projevy v myšlení, tělesných pocitech, emocích a chování. U každého se může projevovat jinak – někdo vnímá především tělesné příznaky, jiný zase vnímá zahlcení myšlenkami. Někdo se kvůli úzkosti vyhýbá určitým situacím, další se zase nadměrně pečlivě připravuje.

Tělesné příznaky úzkosti

Úzkost aktivuje takzvanou reakci „boj nebo útěk”. Správná funkce úzkosti opravdu je připravit nás na nebezpečí a proto spouští tělesné systémy, které jsou užitečné, když bychom potřebovali utíkat či se bránit. V současné době ale obvykle ohrožení tohoto typu neprožíváme a úzkostné příznaky tak pociťujeme jako nepříjemné tělesné projevy.

Může se jednat o tyto projevy:

• bušení srdce, zrychlený tep
• napětí, či třes svalů
• zrychlené dýchání (někdy až hyperventilace)
• pocení
• návaly horka nebo zimy
• nevolnost, bolesti žaludku, nebo nutkání na stolici
• únava, závratě nebo pocity na omdlení
• poruchy spánku (obvykle neschopnost usnout nebo časté buzení)

Pokud jsou tělesné příznaky velmi výrazné, mohou nabývat až podobu panického záchvatu. Ačkoliv nejsou známkou tělesného onemocnění, pro mnoho lidí mohou být tak znepokojivé, že mohou vést třeba i k návštěvě pohotovosti.

Myšlenky

Úzkost je často spojena s vtíravými a obtěžujícími myšlenkami a obavami. Myšlenky někdy mohou nabývat podoby tzv. myšlenkových ruminací, tedy neproduktivního přemýšlení o různých variantách a možnostech. Ty se mohou také pojit s potížemi s rozhodováním.

Typické úzkostné myšlenky bývají:

• přehnané obavy z budoucnosti (často velmi vágní: „Co kdyby se něco stalo?“, „Co když nastane válka?”, „Co když mě všichni opustí?”)
• katastrofické scénáře (podobné obavám v předchozím bodě, ale s konkrétnějšími obsahy: „Ztrapním se”, „Všichni poznají, že jsem neschopný“, „Onemocní někdo blízký“, “Přijdeme o všechen majetek”)
• člověk trpící úzkostí obvykle nadhodnocuje hrozbu a podceňuje vlastní schopnosti situaci zvládnout
• mohou být přítomny i další kognitivní omyly, jako je například argumentace emocemi (“Cítím úzkost a tak se něco špatného stane”), černobílé myšlení (“Pokud nebudu věci dělat perfektně, tak to špatně dopadne”), nadměrná generalizace (“Onemocněl jeden člen rodiny, určitě onemocníme všichni”)
• již zmíněné myšlenkové ruminace, tedy nutkavé přemítání a snaha nějak se na obávanou situaci připravit, obvykle však úzkost jen zhoršuje

Emoce

Úzkost je sama o sobě nepříjemnou emocí. Podobnou emocí je i strach – rozdíl mezi těmito dvěma emocemi se popisuje tak, že zatímco úzkost bývá obecnější, strach je z něčeho konkrétního (v extrémním případě má podobu fobie).

Úzkost či strach mohou lidé také vnímat jako:

• pocit vnitřního napětí nebo neklidu
• podrážděnost, snadné rozrušení
• pocity nejistoty a ztráty kontroly nad situací

Chování

Úzkost bývá spojena s určitými druhy chování.

Typicky se jedná o:

• Vyhýbavé chování: úzkost nás nutí vyhýbat se situacím, místům, činnostem, či lidem, které nám úzkost vyvolávají. Vyhýbat se dokonce můžeme i úzkostným myšlenkám, či představám.
• Zabezpečovací chování: jsou věci, které děláme, abychom se ujistili, že se nic špatného nestane. Typickými příklady např. opakované kontrolování, zda jste zamkli dveře, nebo vypnuli plyn, ujišťování se u blízkých, nadměrné připravování se, v některých případech “posilnění se” alkoholem.
• Stažení se z běžných aktivit a zájmů: obvykle přichází, když úzkost trvá delší dobu a je důsledkem dlouhodobého vyhýbavého chování. Může se objevit až depresivní nálada.
• Zvýšená závislost na druhých: je formou zabezpečovacího chování. Člověk například může vyžadovat vyžadování doprovod, i když dříve situace zvládal sám. Nebo se může nadměrně ujišťovat, či žádat druhé o kontrolu.

Krátkodobě vyhýbavé a zabezpečovací chování obvykle přináší úlevu – když se situaci vyhneme, úzkost bezprostředně poklesne. Z dlouhodobého hlediska tyto typy chování ale úzkost obvykle udržují nebo dokonce zhoršují.

Úzkostné poruchy nemají jednu jednoznačnou příčinu. Zpravidla vznikají působením více faktorů, které se navzájem kombinují. Tyto faktory mohou být jak biologické (například vrozená predispozice), tak psychologické a sociální (například zkušenosti z dětství, nebo stresové situace v současnosti). Je užitečné vnímat úzkostnou poruchu jako důsledek interakce genetické výbavy, fungování mozku, výchovy a prostředí, ve kterém žijeme.

Dědičnost: Lidé, u jejichž blízkých příbuzných se vyskytla úzkostná porucha, mají vyšší riziko, že se u nich úzkost rozvine také. Má se za to, že vrozená predispozice k úzkosti byla pro naše předky výhodná, protože jim pomáhala chránit se před nebezpečím. V současnosti se ale s takovým nebezpečím obvykle nesetkáváme a tak může vést k přehnanému prožívání úzkosti.

Fungování mozku – neurotransmitery a mozkové okruhy: Na vzniku úzkosti se podílí nerovnováha v mozkových systémech, které regulují emoce. Mozek je komplexní a nelze v něm určit jednu konkrétní poruchu, ale víme, že úzkost může být spojená s nerovnováhou serotoninu, noradrenalinu, nebo GABA. Z mozkových struktur se za centrum strachu považuje amygdala.

Na základě našich prožitků (zejména v dětství) si vytváříme představy o tom, jak svět funguje a jaké místo v něm máme my. Často také dochází k tzv. učení nápodobou – děti vidí rodiče a jiné dospělé a mají tendenci přebírat jejich vzorce chování a myšlení. Například pokud rodiče sami často prožívají úzkost a mají tedenci se obávaným situacím vyhýbat, nebo jsou naopak přehnaně opatrní, dítě může strategie rodičů kopírovat.

S rozvojem úzkostných poruch (ale i deprese) bývá spojována také nadměrně přísná, kritická či trestající výchova. Naopak ale i nadměrně ochranitelský přístup může bránit dítěti rozvíjet samostatnost a schopnost zvládat náročné situace. Oba extrémní případy mohou vést k tomu, že se dítě naučí vnímat svět jako nebezpečné místo. Velmi komplexní negativní dopady samozřejmě má i citové či tělesné zanedbávání.

Určitá míra stresové zátěže je přiměřená a běžná součást života. Každý však má individuální kapacitu pro zvládání zátěže – a pokud potíže tuto kapacitu přesáhnou, může se rozvinout duševní porucha. Může to nastat ve chvíli, kdy se nakupí více nepříznivých okolností v kratším časovém období. Často se ale také člověk dostává do situace, kdy je vystaven dlouhodobější zátěži, která přispívá k udržování úzkostných příznaků.

Mezi akutní stresory si můžeme představit např. ztráta zaměstnání, rozchod, nemoc blízkého člověka nebo stěhování. Jako zátěž však mohou působit i situace, které jsou obvykle vnímány pozitivně - povýšení v práci, svatba, narození dítěte. Chronické stresory mohou mít podobu dlouhodobé pracovní zátěže, konfliktních vztahů, finančních problémů nebo třeba péče o nemocného člena rodiny.

Rozvoj úzkosti ovlivňují i další faktory související s životním stylem. Úzkost může zhoršovat například nedostatek spánku, nepravidelný jídelní režim, ale i nadměrná konzumace kofeinu, či užívání alkoholu nebo drog.

Někteří lidé jsou od dětství citlivější, mohou mít tendenci prožívat negativní emoce silněji, nebo častěji. Ve psychologickém a psychiatrickém výzkumu někdy mluvíme o této charakteristice jako o míře neuroticizmu. Na úrovni myšlenkových vzorců mohou mít úzkostní lidé tendenci vnímat svět jako nebezpečné místo. Když přemýšlí o současné či budoucí situaci, obvykle je napadají spíše negativní myšlenky, nebo až katastrofické scénáře.

K rozvoji úzkosti přispívají i kognitivní omyly. Je typické, že v úzkosti nadhodnocujeme nebezpečí, které ze situace plyne a přisuzujeme možným negativním důsledkům velký význam. Současně můžeme podceňovat vlastní schopnosti konkrétní situaci zvládnout. Velkou roli pak hrají naše obvyklé reakce. Ty mají tendenci být poměrně ustálené a málokdy jsme si jich plně vědomí. Pokud jsme zvyklí reagovat vyhýbavě anebo se nadměrně ujišťovat, úzkost se obvykle udržuje.

Neexistuje jednoznačná příčina a zpravidla se jedná o více faktorů, které vedou ke vzniku úzkostných poruch. Mezi časté příčiny patří genetické vlivy, stres, negativní životní události či výchova. Ta mohla být nadměrně přísná, trestající, kritizující, nadměrně ochraňující, odmítající nebo navádějící k nadměrné zodpovědnosti. K dalším příčinám může patřit soužití s blízkým člověkem, který sám často prožívá úzkost, a slouží tak jako model chování dítěti.

Stres a úzkost jsou stavy, které jsou si v běžném ponímání celkem blízké. Mají mnoho stejných příznaků, mezi které patří například neklid, napětí, bolesti hlavy, vysoký krevní tlak a špatná kvalita spánku. Obvykle mezi stresem a úzkostí rozlišujeme na základě příčiny stavu.

Stres je obvykle reakcí na nějaký konkrétní vnější podnět (třeba napjatý termín v práci nebo hádka s partnerem) a odeznívá, jakmile se situace vyřeší. Bývá přirozenou obrannou reakcí těla, která nám pomáhá vypořádat se s nebezpečím. Na druhou stranu i stres může být chronický – například v reakci na dlouhodobé potíže v zaměstnání, nebo například chronickou nemoc. V tom případě může chronická zátěž vést k rozvoji deprese či úzkostné poruchy.

Úzkost je vnitřní pocit strachu nebo obav, které mohou být neúměrné skutečné situaci a přetrvávat i poté, co ohrožující situace pomine. Součástí úzkosti je komplexní tělesná reakce, jakou vyvolá stresová situace. Úzkost se může objevovat i bez zjevné příčiny a naopak přicházet v období odpočinku. K rozvoji úzkostné poruchy může přispívat prožitý stres, ale také mnoho dalších individuálních faktorů.

Úzkostnými poruchami trpí více než 10 % populace, častěji nimi bývají postiženy ženy než muži. Každý, kdo trpí nějakou úzkostnou poruchou, má zvýšené riziko rozvoje dalších duševních onemocnění (např. deprese) nebo další úzkostné poruchy.

Mezi ty nejčastější se řadí:

• generalizovaná úzkostná porucha (GAD)
• agorafobie
• smíšená úzkostně depresivní porucha
• panická porucha
• separační úzkost
• sociální fobie
• další specifické fobie

Tato porucha obvykle zahrnuje přetrvávající pocit úzkosti nebo strachu, který může narušovat každodenní život. Není to totéž jako občasné obavy z různých věcí nebo prožívání úzkosti v důsledku stresujících životních událostí.

Generalizovanou úzkostnou poruchou trpí celosvětově 3,7 % populace. Ačkoli je většina osob s diagnózou ve středním věku, příznaky se mohou objevovat ve všech věkových skupinách. Tato porucha je u žen dvakrát častější než u mužů. Lidé trpící GAD zažívají časté úzkostné stavy po celé roky.

Podle globálního průzkumu organizace WHO je 51 % lidí s GAD vážně omezeno v různých aspektech života, včetně domácích prací, zaměstnání, vztahů a sociálních aktivit. Tito lidé častěji pociťují nepohodu a sníženou kvalitu života ve srovnání s ostatní populací.

Mezi některé příznaky generalizované úzkostné poruchy patří například pocit neklidu, rozrušení nebo napětí, snadná unavitelnost, potíže se soustředěním, podrážděnost, bolesti hlavy, svalů, žaludku nebo jiné nevysvětlitelné bolesti. Dále sem patří potíže s ovládáním pocitů znepokojení, problémy se spánkem v rámci usínání či udržení se ve spánku.

Amygdala, součást limbického systému, je oblast mozku, která řídí emoční reakce, hraje klíčovou roli při vzniku pocitu strachu a úzkosti. Když se člověk cítí úzkostně, ve stresu nebo vystrašeně, mozek vysílá signál dalším částem těla. Tyto signály sdělují, že bychom se měli připravit na „boj nebo útěk“ a v reakci na to tělo uvolňuje stresové hormony kortizol a adrenalin. Dlouhodobá úzkost může výrazně zvýšit riziko vzniku chronických tělesných potíží.

V úzkosti může docházet k takzvané hyperventilaci, kdy člověk začne zrychleně dýchat. Jedná se v podstatě o přípravu na nějakou fyzickou aktivitu – obvykle ale nepotřebujeme nikam utíkat ani bojovat. Subjektivně můžete mít pocit, že nemáte dostatek kyslíku a lapáte po dechu.

Hyperventilace pak může vést k dalším příznakům, jako jsou:

• závratě
• pocit na omdlení
• brnění
• slabost

Dlouhodobá úzkost se také projevuje změnami srdeční frekvence a krevního oběhu. Zrychlená srdeční frekvence usnadňuje „útěk nebo boj“ a zvýšený průtok krve přináší do svalů kyslík a živiny. Mění se krevní průtok v kůži a v důsledku toho můžete zažívat návaly horka, nebo naopak pocit chladu. Obvykle se tělo také začne zvýšeně potit.

Některé studie navíc naznačují, že úzkost zvyšuje riziko srdečních onemocnění u jinak zdravých lidí.

Krátkodobě úzkost reakci imunitního systému zvyšuje. Pokud je ovšem úzkost dlouhodobá, dochází k pravému opaku. Kortizol zabraňuje fungování těch aspektů imunitního systému, které bojují proti infekcím, čímž zhoršuje přirozenou imunitní reakci organismu. Lidé s úzkostnou poruchou mohou častěji onemocnět nachlazením, chřipkou a dalšími typy infekcí.

Kortizol blokuje tělesné procesy, které v módu „boje nebo útěku“ považuje za nepodstatné. Jedním z těchto blokovaných procesů je právě trávení. K tomu další stresový hormon, adrenalin, snižuje průtok krve a uvolňuje žaludeční svaly. V návaznosti na to můžete zažívat průjem nebo nevolnost, anebo také ztratit chuť k jídlu. Nadměrná úzkost bývá často spojována s několika zažívacími onemocněními, včetně syndromu dráždivého tračníku (IBS).

Úzkosti se nedá kompletně zbavit. Je přirozenou součástí života. Lze ji snížit, pokud delší dobu negativně ovlivňuje prožívání nebo vykonávání důležitých činností. Dvěma hlavními způsoby léčby úzkostných poruch je psychoterapie a farmakoterapie.

Psychoterapie zahrnuje spolupráci s terapeutem a má za cíl zmírnit příznaky úzkosti. Může být účinnou léčbou. Nejúčinnější formou psychoterapie pro úzkostné poruchy je kognitivně behaviorální terapie (KBT). Zaměřuje se na výuku konkrétních dovedností, které vám pomohou zbavit se nepříjemných příznaků a postupně se vrátit k činnostem, kterým jste se kvůli úzkosti vyhýbali.

Ke zmírnění příznaků úzkosti se používá několik typů léků v závislosti na typu úzkostné poruchy, kterou trpíte, a na tom, zda máte i jiné psychické nebo fyzické zdravotní problémy. K léčbě úzkostných poruch se používají především antidepresiva.

Mindwell nabízí systematické řešení deprese, úzkosti, syndromu vyhoření nebo nedostatečné sebedůvěry. Díky unikátní asynchronní péči v České republice je odborná péče o duševní zdraví dostupná bez čekání na termín, z pohodlí domova a s důrazem na soukromí.

V programu Úzkost se dozvíte, jak úzkost vzniká a jak jí lépe porozumět. Zjistíte, jak pracovat s úzkostnými myšlenkami a naučíte se systematicky řešit své obavy. Program je založen na principech kognitivně-behaviorální terapie (KBT).

• Mindwell e-book (2023) Pečujte o své duševní zdraví pomocí KBT. Mindwell
• Midwell programy (2023) Naše programy. Mindwell
• NIMH (2023) Anxiety Disorders. National Institute of Mental Health
• Mayo Clinic Staff (2018) Anxiety disorders. Mayo Clinic
• Smitha Bhandari, MD (2023) Anxiety disorders. WebMD
• Olivia Guy-Evans, MSc (2023) Do You Know The Difference Between Panic And Anxiety? SimplyPsychology
• Dr Ian Nnatu, What is the Difference Between a Panic Attack and an Anxiety Attack? Priory Group
• NZIP, Úzkostné poruchy: co to je? Národní zdravotnický informační portál
• Franzi Ross (2018) Stress vs. Anxiety – Knowing the Difference Is Critical to Your Health. Mental Health First Aid
• Jayne Leonard (2023) What does anxiety feel like, and how does it affect the body? Medical News Today
• Praško J., Buliková B., Sigmundová Z. (2009) Depresivní porucha a jak ji překonat. Galén



• Praško J., Herman E., Hovorka J., Pašková B., Prašková H. (2003) Smíšená úzkostně depresivní porucha. Galén