Přebalit, nakrmit, uspat. Objednat dítě k lékaři. Nezapomenout na očkování. Koupit větší boty. Vymyslet, co bude k večeři. Odpovědět na zprávu ze školky. Objednat nákup. Když dítě konečně usne, uklidit kuchyň nebo vyřídit něco, na co přes den nebyl čas.

Do toho představa, že dobrá máma je trpělivá, dítěti se věnuje, doma má uklizeno, vaří zdravě, pečuje o partnerský vztah a samozřejmě nezapomíná ani sama na sebe. Dobrá máma nezná stres. Opravdu?

Mateřství může být jedním z nejkrásnějších období života a současně může být velmi náročné.

Pro duševní zdraví matek přitom není důležité jen to, kolik povinností mají. Podstatné je také to, jak dlouho zátěž trvá, zda ji mají s kým sdílet, jaké mají možnosti odpočinku a jaké nároky na sebe samy kladou. Pokud nároky dlouhodobě převyšují dostupné zdroje, může se běžné vyčerpání postupně změnit v chronické přetížení a u některých rodičů až v rodičovské vyhoření.

Narozením dítěte se nemění pouze počet povinností. Mění se prakticky celý způsob života.

Žena, která před mateřstvím chodila každý den do práce, potkávala kolegy, po práci se zastavila s kamarádkou nebo měla pravidelný sport či jiný koníček, musí většinu těchto aktivit přizpůsobit novému režimu. Najednou neurčuje rytmus dne především ona, ale dítě.

Pokud zůstává doma a partner ráno odchází do práce, velkou část dne tráví převážně sama s dítětem. Přestože není fyzicky sama, může jí chybět běžný kontakt s dospělými, rozhovory, pracovní vztahy nebo pocit, že je součástí světa i mimo péči o dítě.

Nenápadně se začíná přeskupovat okruh přátel. Když popáté dostanete zamítavou odpověď dobré kamarádky na pozvání na kafe, protože přes den, kdy můžete vy, ona sedí v kanceláři, a místo toho vám navrhne tradiční večerní skleničku, dojde vám, že je všechno jinak. Neznamená to, že jste o ni přišla. Možná bude potřeba najít jiný způsob fungování. Možná se vám přirozeně začnou objevovat nové vztahy s lidmi, kteří jsou v podobné životní fázi.

Tato proměna souvisí s širším procesem matrescence – psychickou, biologickou, vztahovou a sociální změnou, kterou žena při přechodu k mateřství prochází.

Osamělost na mateřské nemusí znamenat, že žena „nemá nikoho“. Může znamenat ztrátu části běžných sociálních kontaktů, omezení aktivit, které byly dříve přirozenou součástí jejího života, a dlouhé hodiny, během nichž je hlavním – někdy téměř jediným – partnerem pro komunikaci malé dítě.

Na psychickou zátěž matek má vliv také způsob, jakým je péče o děti ve společnosti rozdělená. Český systém umožňuje rodičovskou péči sdílet mezi oběma rodiči, v praxi ale zůstávají doma převážně ženy. Podle dat MPSV tvořili v roce 2025 muži jen přibližně 2,3 % příjemců rodičovského příspěvku.

Samo o sobě není problém, pokud se žena rozhodne zůstat s dítětem doma. Pro řadu žen je to období, které chtějí s dítětem strávit a považují ho za důležité. Stejně legitimní je rozhodnutí vrátit se dříve do práce nebo se v péči vystřídat s partnerem. Neexistuje jeden správný model, který by vyhovoval každé rodině.

A co dítě? Pro jeho zdravý vývoj je důležité, aby mělo možnost vytvářet si bezpečnou vazbu k pečujícím osobám, které mu poskytují stabilní a láskyplné zázemí a citlivě reagují na jeho potřeby. Výzkumy ukazují význam citlivé péče jak u matek, tak u otců. Pokud se otec od počátku aktivně zapojuje do každodenní péče, vytváří se více příležitostí pro budování jeho vlastního vztahu a vazby s dítětem. Péče se zároveň stává přirozenou součástí jeho rodičovské role.

Z hlediska duševního zdraví je důležité především to, jak žena ve zvoleném uspořádání dlouhodobě funguje a jaké má k dispozici zdroje. Pokud zůstává doma, může být užitečné hlídat, zda má vedle péče o dítě také dostatek kontaktu s dalšími lidmi, možnost část odpovědnosti předat, odpočívat a zachovat si alespoň něco z aktivit, které jsou důležité pro ni samotnou.

Pokud se vrací do zaměstnání, může být naopak rizikem situace, kdy se k pracovní zátěži pouze přidá téměř nezměněný objem péče o děti, domácnost a organizaci rodinného života.

Několikaleté přerušení pracovní dráhy může mít také praktické důsledky. Žena ztrácí každodenní kontakt s profesním prostředím a návrat do zaměstnání může být po delší době obtížnější.

Zajímavé je v tomto směru srovnání se severskými zeměmi, kde je zapojení otců do rodičovské péče výrazně běžnější. Ve Švédsku, Dánsku, na Islandu a v Norsku dnes muži tvoří téměř polovinu příjemců rodičovské, přesto ani tam není celkový čas péče mezi ženami a muži rozdělen rovnoměrně. Část rodičovské je navíc v některých těchto zemích vyhrazena přímo každému z rodičů.

Nejde přitom o hledání „lepšího“ modelu rodiny. Zajímavé je především to, že když se rodiče v péči skutečně střídají, nesdílejí pouze jednotlivé úkoly, ale také každodenní zkušenost s odpovědností za dítě. Právě to je důležité i z pohledu rodičovského vyhoření. Ať už rodina zvolí jakékoli uspořádání, podstatná zůstává otázka, zda jsou dlouhodobé nároky v rovnováze se zdroji, které má každý z rodičů k dispozici.

Vyčerpání totiž nemusí vznikat proto, že jsme si zvolili „špatně“, ale proto, že dlouhodobě vydáváme více energie, než máme možnost obnovovat.

Velkou část stresu matek netvoří pouze to, co fyzicky dělají. Je tu ještě práce, kterou často není vidět.

Kdo si všimne, že dítě potřebuje nové boty? Kdo ví, kdy má jít na preventivní prohlídku? Kdo sleduje zprávy ze školy, myslí na narozeninový dárek pro spolužáka, plánuje prázdniny nebo hlídá, zda doma nedochází dětský sirup na horečku?

Této kognitivní práci se často říká mental load. Znamená všimnout si, co je potřeba, pamatovat si to, plánovat, rozhodovat a nést odpovědnost za to, že se věci skutečně stanou.

Jedna ze studií, která zkoumala vliv mental load na psychiku ukázala, že na ženy připadalo v průměru 72,6 % této kognitivní práce v domácnosti. Větší podíl byl spojen s vyšší mírou stresu, vyhoření a depresivních příznaků, horším celkovým duševním zdravím a nižší partnerskou spokojeností.

Mental load je vyčerpávající mimo jiné proto, že nemá jasný konec. Můžete večer sedět na pohovce, a přesto současně v hlavě plánovat, co je potřeba udělat zítra.

Proto nestačí rozdělit jen jednotlivé domácí práce. Pokud žena partnerovi musí říct, co má udělat, připomenout mu to a nakonec zkontrolovat, zda se to stalo, část práce sice předala, ale odpovědnost stále zůstává v její hlavě.

Vezmete do ruky telefon.

Na sociálních sítích vidíte uklizený byt, zdravou snídani včetně čerstvě upečeného domácího chleba, spokojené dítě u rozvojové aktivity, rodinný výlet a krásnou matku, která vypadá, jako by zrovna opustila dveře kadeřníka a vizážisty.

Samozřejmě víme, že sociální sítě neukazují celý život. Přesto se někdy neubráníme srovnání vlastní neupravené každodennosti, včetně únavy, konfliktů, nepořádku a pochybností, s několika vybranými okamžiky ze života někoho jiného. Není divu, že nám hlavou proběhnou myšlenky jako:

• „Ostatní to zvládají.“
• „Jejich děti jsou spokojenější než moje.“
• „U nás doma je pořád nepořádek.“
• „Já jsem dnes na Matýska křičela.“
• „Asi nejsem dost dobrá máma.“

Výzkum Coyne et al. mezi matkami ukázal, že srovnávání na sociálních sítích souvisí s větším pocitem přetížení, nižším pocitem vlastní rodičovské kompetence a depresivními příznaky. Experimentální studie zaměřená na Instagram navíc ukázala, že vystavení idealizovaným obrazům mateřství může u prvorodiček krátkodobě zvyšovat úzkost a závist.

Problém tedy nemusí být v samotném používání sociálních sítí. Mohou být také zdrojem informací, kontaktu a podpory. Podstatné je, jak s tím, co vidíme, dál naložíme. Pokud vlastní každodennost porovnáváme s několika vybranými okamžiky ze života někoho jiného, jak se při tom budeme cítit?

Tlak ale nepřichází jen ze sociálních sítí.

Může mít podobu vět, které žena slyší od rodiny nebo okolí:

• „My jsme taky byly s dětmi doma a nepotřebovaly jsme hlídání.“
• „Vždyť jsi na mateřské, tak proč nestíháš?“
• „On celý den pracuje, tak ho nech večer odpočinout.“

Někdy je ani nikdo nemusí vyslovit. Představa o tom, co má dobrá matka zvládat, může být natolik samozřejmou součástí rodinného nebo kulturního prostředí, že ji žena přijme za vlastní.

A z vnějšího očekávání se postupně stává vnitřní pravidlo:

• Musím to zvládnout sama.
• Neměla bych si stěžovat.
• Potřeby dítěte mají vždy přednost před mými.
• Když potřebuji pomoc, znamená to, že mateřství nezvládám.

Právě taková pravidla mohou paradoxně vést k tomu, že si žena o pomoc neřekne ani ve chvíli, kdy ji skutečně potřebuje. Pokud totiž požádat o pomoc znamená v její mysli přiznat vlastní selhání, bude se pravděpodobně snažit vydržet ještě o něco déle.

Někdy se používá označení „vyhoření na mateřské“. Odborněji mluvíme o rodičovském vyhoření – a netýká se samozřejmě jen matek ani pouze období mateřské či rodičovské dovolené.

Nevzniká po jednom náročném týdnu. Důležitá je dlouhodobá nerovnováha mezi tím, co rodičovství od člověka vyžaduje, a zdroji, které má k dispozici.

Tento princip popisuje model Balance Between Risks and Resources (BR²). Na jedné straně mohou stát vysoké nároky na sebe, velké množství povinností, mental load, nedostatek podpory, konflikty mezi rodiči nebo málo prostoru pro regeneraci. Na druhé straně například partnerská spolupráce, sociální opora, sdílená péče, možnost odpočinku nebo schopnost některé nároky snížit.

Stejná situace proto nemusí být stejně zatěžující pro dvě různé ženy. Matka, která má podporujícího partnera, dostupné prarodiče, přátele a možnost pravidelně část odpovědnosti předat, má jiné zdroje než žena, která je na většinu péče dlouhodobě sama.

Rodičovské vyhoření se může projevovat výrazným vyčerpáním spojeným právě s rodičovskou rolí. Přidat se může emoční odstup od dětí, ztráta radosti ze společného času, podrážděnost nebo pocit, že člověk už jen mechanicky zajišťuje to nejnutnější.

Typické mohou být věty:

• „Dřív jsem taková nebyla.“
• „Už nemám z čeho brát.“
• „Dělám všechno, co je potřeba, ale nic u toho necítím.“
• „Chci mít chvíli od všech pokoj.“

Samotná únava, občasná podrážděnost nebo potřeba strávit nějaký čas bez dětí rodičovské vyhoření neznamenají. Důležitá je dlouhodobost, kombinace obtíží a změna oproti tomu, jak člověk fungoval dříve.

Rodičovské vyhoření se vztahuje specificky k rodičovské roli. Depresivní nebo úzkostné obtíže mohou zasahovat mnohem širší oblasti života. Mohou se ale vzájemně překrývat.

Samostatnou oblast představují psychické obtíže po narození dítěte. Vedle poporodní deprese se mohou v období mateřství objevovat poporodní blues, úzkosti, panické stavy, nadměrné obavy o dítě nebo vtíravé myšlenky. Pokud se potíže prohlubují, dlouhodobě přetrvávají nebo výrazně ovlivňují každodenní fungování, je důležité vyhledat odbornou pomoc.

Rada „měla bys víc odpočívat“ není to, co byste ve chvíli, kdy na vás všechno padá, chtěla slyšet, byť je pravděpodobně vyslovena s dobrým úmyslem. Pro vyčerpanou matku to může znít jako zadání dalšího úkolu, který by měla splnit.

Rodičovství nejde na několik týdnů odložit. Užitečnější proto může být podívat se na poměr mezi nároky a zdroji a zkusit malou revizi:

• Co mi v současnosti bere nejvíce energie?
• Co opravdu musí být udělané a co dělám jen proto, že mám pocit, že bych měla?
• Co by se skutečně stalo, kdyby dnes nebylo navařeno?
• Musí být každá aktivita dítěte rozvojová?
• Co může být udělané jen dostatečně dobře, místo dokonale?
• Kterou oblast může někdo jiný převzít celou – včetně plánování a odpovědnosti?
• Kde můžu své současné nároky snížit třeba jen o deset procent?
• Co by mi skutečně pomohlo?

Můžete se také zkusit podívat na svá přesvědčení, která bývají v pozadí toho, proč jednáte určitým způsobem. Třeba se vám konečně podaří domluvit si lekci jógy, na které jste od těhotenství nebyla. Muž je zrovna v práci a nabídne se babička, že syna pohlídá. Máte radost, ale zároveň cítíte vinu a napadne vás: „Jsem špatná máma, když nechávám Honzíka na hlídání.“ Co byste řekla své nejlepší kamarádce, kdyby byla ve stejné situaci? Hodnotila byste ji stejně přísně?

O odborné pomoci je dobré uvažovat tehdy, když vyčerpání přetrvává, síly se nedaří obnovovat a obtíže začínají výrazně zasahovat do běžného života, vztahu k dětem nebo partnerského vztahu.

Důvodem k vyhledání pomoci může být dlouhodobá podrážděnost, výrazné odtažení od dětí, problémy se spánkem, silná úzkost, depresivní příznaky, beznaděj nebo pocit, že už situaci nedokážete zvládat.

Pokud se k dlouhodobému přetížení přidávají příznaky úzkosti nebo deprese, jednou z možností mohou být také digitální terapeutické programy Mindwell založené na principech kognitivně behaviorální terapie. Umožňují pracovat na potížích z domova a v čase, který lze přizpůsobit režimu rodiny. Programy zaměřené na úzkost a depresi jsou při splnění indikačních podmínek hrazené z veřejného zdravotního pojištění.

Při závažných obtížích, výrazném zhoršení fungování nebo akutní psychické krizi je na místě individuální odborná pomoc.

Možná tedy stojí za to místo otázky „Proč to nezvládám lépe?“ položit jinou:

• „Co všechno se vlastně snažím zvládat?“
• „Musím to opravdu všechno zvládat právě já?“